Dnem pro nás začalo o chlup dříve, než pro ostatní týmy. Když ve 4 ráno zvoní budík, vstávání je vskutku krušné. Dostat se z Prahy na 9 do Brna není jen tak.
Na startu, posilněni kelímkem kafe, si přebíráme instrukce a spořádaně se řadíme před hudebníky. Ozývají se první akordy a všichni jak o závod začínáme psát text. Není těžké si všimnout zákonitostí prvních písmenek. Rychlý přechod k nedaleké druhé šifře je sice zbržděn špatným odbočením do slepé uličky a červenou na semaforu, která svítí až provokativně dlouho, ale chvíli na to již taháme druhou šifru z tajné schránky.
"Čtverečky" - "rozstříhej je" - "koukej, to je to D z loga" - "kde je druhá půlka?" - "tady, na" - "jo, jsou tu i ta zbylá písmenka" - "vy skládejte, já opíšu polohu těch malých" - "bacha, N má dvě možnosti" - "jo, všiml jsem si.." překřikujeme se navzájem. Během chvilky máme všechny kombinace poskládané a lehce čteme, kde hledat další šifru.
Svižnou chůzí nabuzení prvními úspěchy docházíme k dalšímu stanovišti. Ani si nesedáme. Je evidentní, co s tím. Všechny tváře bezpečně poznáváme, jedno kouknutí do mapy a vyrážíme dál.
Trochu zděšeni si v galerii přebíráme skleničku s paraplíčkem. Paranoidně vše důkladně zkoumáme. "Není v tom parapleti něco?" "Nebo v té třešni?" Procházíme kolem obrazů a snažíme se určit písmenka. Většinu písmenek máme, ulice tudíž není problém. Ale číslo nemůžeme identifikovat. Je to trojciferné, projdeme ulici a uvidíme. Naivně se vydáme správným směrem. "Další vlevo" velí Martin. Překvapeně koukáme do rozkopané ulice, kde to moc na ukrytou šifru nevypadá. Obcházíme ji tedy z druhé strany. Procházíme z jednoho konce na druhý. Nikde nic. "Kde to jen může být? Vždyť je tu pár týmů, které luští." Asi po 15ti minutách si všimneme, že přímo vedle nás v úrovni očí na tom nejpřehlednějším místě se nachází schránka. Jeden pohled a víme co s tím. Rychlosti blesku průměrujeme písmenka a za pár minut již vyrážíme k parku.
Dávám se do stříhání, Martin hledá špendlíky, Vláďa se snaží o správné natočení tvarů. "Tu je P a to by mohl být S." "Při troše dobré vůle tu je i Y." "Nemůže být tohle K?" "Dobře, máme PSYK, kouknem do mapy, co je po té trase busu." "Nemůžou to být ŠIPKY? Nějaký rozcestník?" Nevíme si rady a tak se vydáváme na autobusovou zastávku, abych si prošli názvy zastávek. Autobus chvíli na to přijíždí a my se rychle rozhodujeme, co dál. Nastupujeme a ještě v autobuse řešíme, kde vystoupit. Při vystoupení u rozcestníku "PÍSKY" je nám jasné.
K dalšímu stanovišti se vydáváme ve směru speciálního rozcestníku. Ten byl pro nás jednoznačně nejvtipnějším místem celé šifrovačky. Některé týmy začínají pročesávat okolní trávy, již tak sešlapané předešlými týmy. S výbuchem smíchu a pobaveným úsměvem na rtech docházíme k bludišti. Rozpoznat písmenka pro mě není problém. Text dává smysl, no, i kdyby nedával, vše si zapamatuju a pak to hodím na papír a něco z toho vykoukám. Kluci ovšem kombinují již na trase a v hlavě přehazují morseovku, počítají vzdálenosti, převádějí. Občas z nich šílím :-).
Cestou k další šifře zjišťujeme, že část vybavení jsme zapomněli a Martin se tedy vrací pro svoji složku na předešlé stanoviště.
Vyzvedáváme si básničku, rychle ji prolítneme očima. Evidentně je to popis cesty. Ještě kontrolujeme, jestli třeba není v poslední větě umístěn dodatek, že vše máme udělat obráceně (např. když bude napsáno zabočit vlevo, tak musíme zabočit vpravo). Naše paranoia je vyvinutá vskutku úchvatně. Většina popisu na cestu sedí. Obří mikádo sice již někdo odvezl, ale my jsme si správností cesty docela jisti. Celou dobu sledujeme básničku a přestáváme sledovat mapu. Což nám komplikuje život o pár minut později.
Básnička pomalu končí, nacházíme na stromě znamení oktaríny. Zeleným špalírem v slavnostním pochodu vystoupám posledních pár metrů pro vodu. Vedle stromu s osmičkou je zarostlý kopec. Ten chápeme jako zelený špalír. Vystoupáme tedy pár metrů zeleným špalírem a ono nic. Ještě dlouho nám trvá najít pramen. V mapě je samozřejmě zakreslen, jen kdybychom věděli, kde vlastně jsme, že?
Chvilku na šifru koukáme a první, co nás trkne je Lev Nikolajevič Tolstoj. Rychle doplňujeme všechny ostatní. "Co doplnit tady? Oko _ oko." "Za - říká se přece oko za oko". Až když vyluštíme řešení, dochází nám, že to měl být nos.
Sice víme, kam máme jít, ale kudy? Už po čtvrté se vydáváme cestou přes bláto. Nakonec Vláďa zavelí: "Tudy!" a všichni tři se dereme houštinama někam vzhůru do neznáma. "Proč proboha tady, to tu není nějaká cesta?" "GPS tvrdí, že ano, právě jsme na ni." "Jo? Aha." Už nic neříkám a šlapu s ostatníma po "cestě" dál.
10. šifra je pro nás také hračkou. Koukáme do mapy a tak nás napadá, že vlastně ani není nikde jiné rozumné místo, kam následující šifru umístit.
Najití jedenáctého stanoviště nám nedělá žádný problém. První pohled a znechuceně šifru předávám do dalších rukou. "No, je na čase se poprvé najíst." V celém tom rychlém sběhu událostí - šifra - cesta - šifra - cesta.. jsme úplně zapomněli, že máme hlad a žízeň. Po hostině a oddechu začínáme uvažovat co s tím. Nějaká náhodná písmenka. Nacházíme sice slovo "deset", ale nic jiného nevidíme. Princip hada je jasný, ale odkud začít? Má to vůbec nějaké slabé místo? Začátek zvládáme metodou pokus-omyl, a dál už to jde jako po másle. Nakonec úspěšně proplétáme hada tabulkou. Zkoušíme každé druhé písmenko, třetí, mocniny dvojky, prvočísla.. až si všímám, že každé páté dává slovo "kota". Balíme se a vyrážíme na kopec. "Proč proboha každé páté?" Všichni zakroutíme hlavou a myslíme si o tom své. Pointu se dozvídáme až v cíli a teprve pak se ozve: "jooo, ahaaaa, my jsme úplně slepí."
Na dvanáctém stanovišti nás čeká dlouhá řada písmenek. Napadají nás obvyklé věci jako předělat do Morseovky a přemístit oddělovače, posuny, přičtení slova Dnem. Každopádně Martinova úvaha, že všechno jsou to písmenka hezká, že četnost samohlásek odpovídá běžnému textu a že je třeba možná je jen vhodně přeházet, je klíčová. Vláďa uvažuje o lištovce a už píše písmenka do tabulky. Než je stihne dopsat, už čtu řešení.
Trochu nám vrtá v hlavě, že máme ještě dvě samolepky na turnikety a že do Brna to není úplně blízko a rádi bychom to do toho cíle přece jenom stihli. Svižným krokem se tedy vydáváme po hlavní silnici směrem k "Lesní škole Jezírko", bohužel směrem od Brna.
Nacházíme rozcestník. Přemýšlíme, kudy dál. Kousek od cesty je další stanoviště. Nadšeně vytahuji samolepku, ale jaké je naše zklamání, když zjišťujeme, že stanoviště je jen pro mladší. Vracíme se k rozcestníku a rozhlížíme se. "Ještě se koukneme tam na tu bránu, někde to tu musí být."
Nevěříme vlastním očím - šipka ukazuje, kudy do cíle. Procházíme brankou a kolem domu k rybníčku, kde na nás čekají orgové. Vítáme se s nimi, dostáváme napít a radostně ukazujeme všechny artefakty na důkaz toho, že jsme opravdu prošli celé Dnem.
Ano, prošli jsme. Líbilo se nám. Šifry nám přišly jednoduché. Příští rok jdeme určitě zas a možná konečně najdeme odvahu jit v kategorii expertů.